Lucie Hrabý - MS Xterra na Hawaii 2021
MS Xterra na Hawaii 2021
V roce 2021 oslavila Xterra na Hawaii 25 let. Tento ročník byl naprosto výjimečný, od počasí, změn v závodě, covidovou přípravu až po neobvyklý termín. Já jsem velice ráda, že jsem se na konci září správně rozhodla a šla do risku a na výpravu se přihlásila. Cestu, která se normálně plánuje i několik měsíců, zvládli organizátoři připravit za pár týdnů a 26.11. odlétala velká skupina českých závodníků a jejich doprovodů. Riskovalo nás opravdu hodně a vyplatilo se, protože jsme byli na Maui třetí největší skupinou po Američanech a Francouzích.
Většina závodníků cestovala na Maui poprvé, včetně mě, vlastně každý tam přijel se svým příběhem. Ten můj je takový...Příprava na mistrák v tomto podivném roce probíhala neobvykle. V červnu jsem získala nominaci, a tak jsem začala tréninky přizpůsobovat závodu na prosincovou Havaj. Jenže v průběhu léta a prvotních informací zjišťujeme, že turisté na území USA nesmí. Takže v našich přípravách přibývala nejistota a vytrácela se motivace. Vůbec nebylo jasné, zda v listopadu odletíme. Přesto všechno jsem se nevzdala a v přípravě dál pokračovala. Na konci září jsme konečně v médiích četli zprávu, že Američané turisty na své území pustí. To se mělo stát na začátku listopadu. Super, ale další oficiální zprávy stále nebyly, a tak jsme už jen věřili, že ty předchozí byly pravdivé a že vše klapne! Moje intenzivní tréninky tedy mohly začít. Na podzim, kdy už normálně mívám volno po ukončení sezóny, jsem po krátké pauze v září šla do posledních nejtěžších fází. Bylo fajn, že skoro do odletu bylo možno trénovat venku, a to hlavně na kole. Na trenažeru se moc intenzity jezdit nedají. S tréninkovými plány mi pomohl můj syn Robin, který má velké zkušenosti z cyklistiky, běžeckou část jsem absolvovala s kamarádkou Idou – triatletkou a do vody jsem chodila s Markem, skvělým koučem pro tuto část. Takto připravená jsem tedy také 26.11. SELČ přistála na ostrově Maui.
V den odletu jsem začala věřit ve svůj uskutečněný sen, dostat se na tak prestižní podnik jako je terénní triatlon na Hawaii. Najednou jsem se ocitla na jednom z nejkrásnějších míst na světě - Havajských ostrovech s tím, že tam budu za pár dní závodit. Po příletu a ubytování v apartmánech, které byly v blízkosti závodiště, jsem se zotavovala z té dlouhé cesty. Zkušení cestovatelé nám doporučovali minimálně dvoudenní odpočinek. To jsem ale nevydržela a hned první večer společně s ostatními vyběhla a druhý den už seděla na kole a poznávala závodní trať. Do místa závodu jsme to měli 6km, což bylo skvělé na přesuny, perfektní na rozjetí a vyjetí při tréninku. Začala jsem postupně poznávat profil tratí, a to ve všech podobách. Havaj se nám ukazovala nejen ve své kráse se sluncem a horkem, ale i vydatnými dešti a vlhkem. Tyhle změny počasí naprosto měnily povrch na cyklistické a běžecké části. A totéž nám ukázal i oceán. První momenty byly velmi náročné a i nebezpečné. Správně skočit do vln a poté z nich vylézt je pro závodníka – neplavce (označuji závodníky, kteří se učili plavat až v pozdějším věku), hodně vyčerpávající. Tyto tréninky mi sebíraly hodně sil, a představa, že k tomu musím uplavat ještě 1500m, byla v té chvíli dost zoufalá… Nicméně nikdy se nevzdávám, a tak jsem tuhle část absolvovala několikrát. Během příprav jsme se dozvídali, že na Havaj se valí velká bouře a s tím spojené dost velké vlny, což tedy nebyla úplně šťastná zpráva pro nás – triatlonisty. Vtipné bylo to, že první zprávy od pořadatelů byly, že budou BIG WAVE a že bude sranda. OK, nejsem tu od toho, abych se bála, chci si to užít. A tak jsem na tyhle zprávy nereagovala a připravovala se radostně dál. Blížil se den závodu, ještě nás čekaly nezapomenutelné výlety jako třeba ten za velrybami. V pátek jsme se všichni závodníci sešli v krásném prostředí hotelu RIX, kde nás pořadatelé mile přivítali. Nakonec tohoto setkání jsme definitivně dostali zprávu, že v nedělním závodě – triatlonu se plavat nebude. Rozbouřený oceán více, než pořadatelé čekali, nahradili během, tedy místo triatlonu byl na plánu duatlon. No já osobně jsem ho absolvovala jen jednou, závod jsem zařadila spíše do konce sezóny.
Nicméně vzala jsem to tak, že pro všechny závodníky jsou tyto změny stejně spravedlivé a přijala fakt, že i tohle ke sportu patří, přestože jsem cestovala přes půl světa za triatlonem.
Atmosféra před závodem panovala ve společném apartmá skvělá. I proto jsem nezaznamenala prakticky žádnou nervozitu, kterou normálně mívám, jednoduše na ni nebyl čas. V den závodu se brzy vstávalo, to nám ale po časovém posunu nedělalo žádný problém, každý si připravil svůj snídaňový rituál, každý měl v našem skromném obydlí svůj prostor (zmiňuji, protože jsme se na tyto dny kolem závodu rozrostli a bydlelo nás v jednom bytečku 8). My, amatéři jsme měli plán startu v 9:00 místního času. Přesun do závodiště společně na kolech, pak ukládání věcí do DEPA, vše bylo přehledné, jasné, to mám ráda. Pak rozcvičení, rozklusání, asi jsem se protahovala důkladně, soudím, protože jsem snad na všech záznamech.. Start mojí kategorie byl až poslední, hned se běželo do kopce, já jsem od počátku nasadila tempo, které jsem nepřepálila a dokonce jsem si chvíli užívala první post. To se změnilo ještě v běhu, jedna z Američanek byla rychlejší. Ok, jsem druhá, super! Takto jsem si pozici udržela až do první poloviny kola, kde mě předjely najednou 3 další holky s americkými dresy. Věděla jsem ale, že tu jednu dám, byla dost unavená. To se povedlo a já předjížděla i další holky a kluky, ale z jiných kategorií. To jsem viděla na každém lýtku, kam jsme si před závodem lepili svoje zařazení. Je to fajn mít přehled. Do druhého běhu jsem šla s tím, že snad seběhnu aspoň jednu ze dvou zbývajících holek z mé kategorie. Bohužel jsem ale už před sebou žádnou holku se značkou W40 nezahlédla. V posledních kilometrech běhu jsem dost pociťovala nabíhající křeče, a tak jsem musela zpomalit a běžet tak, aby nenaskočily. To přisuzuji jinému klimatu, nikdy předtím se mi to nestalo. Do cíle jsem doběhla naprosto spokojená s časem 3:45 a tedy 4. místem, později jsem zjistila ztrátu na vítězku v mé AG kategorii jen 7 minut, což je můj nejlepší výsledek v tomto seriálu. Pár pozávodních dní na Havaji jsem si užila s obrovským odlehčením, že je to za námi, ale s pocity, že jsem všechno zvládla, a že se domů vracím s hrdostí a velkou motivací do dalších bojů.