Klára Kolouchová: “Zklamání z neúspěchu na K2 by bylo rouháním.” 

Česká lezkyně s dívčím jménem Poláčková má na kontě řadu úspěšných výstupů od Aconcagui přes Mount McKinley až po Čo Oju. V létě 2016 ale chybělo málo a její řada by se tragicky uzavřela. Co tak mezní zážitek s člověkem udělá? 

  • V roce 2007 jste jako první rodilá Češka vystoupila na Everest. Co to pro vás znamená?

V určité době to mělo velký mediální dopad a otevřelo mi to spoustu dveří. A přitom jsem na Everest původně neměla ambice. V roce 2006 jsme ale na Čo Oju potkala Tashiho, což je vnuk šerpy Tenzinga Norgaye. “Co kdybychom zkusili Everest?”, zeptal se mne. Everest je dnes často považovaný za “choďák”, kam se zázemím komerční expedice vyleze skoro každý zdravý člověk s odpovídající fyzičkou…Everest je symbol – nejvyšší kopec na světě. Já ho navíc zažila před deseti lety, kdy to ještě nebyla tak masová záležitost. Nebyla jsem tam sice sama jako Massner, ale ani jsem tam nepotkávala stovky lidí a nemusela stát frontu na vrchol. Everest mi přinesl krásný zážitek z čistých hor – i proto, že jsme na něj lezli z čínské strany. Když ale vidím současné fotky, říkám si, že tu masovku bych už snad ani nemusela. 

  • Většinou lezete s muži, kteří se od žen fyziologicky liší třeba pokud jde o termoregulaci nebo hospodaření s energií. Jak moc si těch rozdílů všímáte?

Nedokrvují se mi periferie a bývá mi větší zima. Jako žena mám ale zase výhodu v tom, že se mi skoro vůbec nepotí nohy. Zatímco mužům proto na nohách mrznou prsty, já je mívám v pohodě.  

  • A psychologické rozdíly? Říká se, že ženy nejdou do tak rizikových situací jako muži, protože je příroda naprogramovala, aby chránily život a pokračování rodu…

Je fakt, že muži mají větší ego a s tím spojené ambice jít “za hranu”. Ženu v tom navíc hodně promění vlastní děti, a to hlavně při rozhodování, jestli od nich vůbec někam odjíždět. Osobně je to pro mne hrozné dilema. Jakmile jsem ale už v horách, chovám se stejně jako před mateřstvím. Prostě vyhodnocuji rizika a těm velkým se snažím vyhýbat. Určitá míra rizika je únosná a dá se jít i přes ní, ale nemělo by se to přehánět. Zdravý strach je k horám patří jako důležitá záchranná brzda. 

  • V létě 2016 jste se pokoušela o výstup na K2, ale 3. výškový tábor smetla lavina jen den před vaším plánovaným příchodem. Bylo to zklamání?

Naopak – bylo to obrovské štěstí! Kdybych byla zklamaná, rouhala bych se, a to nejsem věřící. Jsem vděčná osudu, že ta lavina nespadla o den později. K2 pro mne ale zůstává otevřenou kapitolou. Chci se tam vrátit, jen zatím nevím kdy.

  • Změní člověka vědomí, že stačil den a jeho život mohl skončit? 

Myslím, že moc ne. Před každou expedicí řeším, jestli vůbec někam jet – to je jedna ze základních otázek. Jsem žena, takže se loučení s dětmi neobejde bez slziček… Ale když už pak jedu na letiště, všechno ze mne spadne. 

  • V čem vás děti ještě změnily?

Mateřství mne dostalo do špičkové lezecké formy, což má dva důvody. Sportovní lékaři za prvé tvrdí, že mateřství ženu vylepší fyziologicky i hormonálně. A pak taky při dětech konečně mám čas i sama na sebe, včetně tréninku. Nemusím řešit přebujelou pracovní agendu a můžu běhat a posilovat. Lezení vyžaduje kombinaci silového a vytrvalostního tréninku. V určitých situacích totiž lezec musí zabrat, ale většinou potřebuje zvládat dlouhodobou zátěž. Třeba jít celý den do kopce s těžkým batohem na kyslíkový dluh.

  • Pracujete ve vrcholovém managementu, tedy v náročném a stresovém povolání. Jsou pro vás hory kompenzací?

Určitě! Bez ventilu v podobě hor si svůj pracovní život neumím představit. 

  • Naučilo vás výškové lezení lezení něco, co byste pak mohla v práci uplatnit? 

Paralel je tam celá řada. V horách i v managementu je třeba klíčové nastavit si priority. Člověk si začne vážit času a naučí se rozhodovat, čemu se bude věnovat a jakými lidmi se obklopí. Je třeba si dobře rozmyslet, co je skutečně podstatné a jaké základní věci prostě musejí fungovat. V horách ale hlavně získávám odstup od každodenní reality a uvědomuju si tam, jak se v Evropě máme úžasně dobře. Někdy mám bohužel pocit, že z toho luxusního života přestáváme mít radost. Přestáváme si uvědomovat, jaké máme štěstí, že žijeme právě kde žijeme.  

  • Jaké věci od High Pointu používáte a proč?

Pro výškové lezení je to samozřejmě péřovka. Je velmi funkční a teplá, ale jako žena v ní samozřejmě vypadám poněkud nesexy. Na akce typu skialpů si proto beru spíš hybridní zateplovací bundu Flow, která nejen hřeje, ale i dobře vypadá. Design je pro mne strašně důležitým – i v horách chci zůstat ženou. Na lyžování se mi osvědčily kalhoty Free Fall a bunda Radical. Tu si mimochodem beru třeba i na kolo jako zálohu pro případ náhlého zhoršení počasí.


Fotogalerie