Cestování je sdílená radost

Rudolf Švaříček je mezi českými a moravskými cestovateli nepřehlédnutelným solitérem. Zaprvé podniká šílené akce a zadruhé přitom zůstává “celoživotním puberťákem”, jak sám říká.

  • Vzpomeneš si na svou úplně první cestu do vzdálenějšího světa? 

Samozřejmě! Byla to expedice Polar 1989 – čtyři Češi a dva Rusové vyráželi s polárními saněmi a smečku psů na severní pól. Jako “zajíc” jsem se na lyžích opakovaně propadal pod led, ale naštěstí to dobře dopadlo. Jako zázrakem jsme přežili nejen my, ale i psi. Od té doby se mi splnily nad všechny mé velké cestovatelské sny. Himálaje, Afrika… A třeba na Nové Guineji moje velká očekávání realita snad ještě předčila.

  • Objevuješ svět, nebo díky cestování spíš nalézáš něco sám v sobě? 

Je to kombinace, už proto, že na cestách často potkáš někoho, kdo tě někam posune nebo změní tvůj pohled. Vyslechneš spousty lidských příběhů, které jsou někdy šokem a fackou, jindy vystřízlivěním, výzvou… To se ti doma nikdy nepodaří, protože tam jsi pořád ve stejném prostředí. A právě proto člověka cestování tak posouvá dopředu. 

  • V květnu 2007 jsi se pokusil vylézt na Mt. Everest… 

Všichni o mně říkají, že jsem dítě štěstěny, ale zrovna tam mne opustila. Čistě statisticky vyleze na Everest skoro každý, kdo se o to pokusí, ale já se do té množiny nevešel. Ve výškovém táboře C3 (7300 m) mne totiž rozbolel zub, a to přesto, že jsem byl před odletem u zubaře. Musel jsem sestoupit do Namche Bazaru, kde mi zub vytrhli. Přitom mám vylezené vrcholy všech kontinentů, kterým se říká “Koruna světa”. Chybí mi právě jen Everest, který jsem vyměnil za kousek zubní skloviny.

  • To je až tragikomická smůla. Kdyby sis při výstupu zlomil nohu nebo dostal výškovou nemoc, ale zub? 

Smůlu si na cestách prostě někde musíš vybrat. Lidi se mě pořád dokola ptají, jestli se na Everest vrátím. Dlouho mi to nepřišlo podstatné, ale pod palbou těch otázek o tom začínám přemýšlet.

  • Na Everestu už stanuly tísíce lidí. Jsou na světě místa, kam by se naopak jezdit nemělo?

Určitě. Král Bhútánu třeba před lety vyhlásil zákaz vstupu na tamní vrcholy nad sedm tisíc metrů, kterých je asi dvacet. Horolezecká noha na ně nevstoupí, což je mi sympatické. Některá místa by měla zůstat jen bohům. 

  • Na cestách jsi prožil víc než půl života. Nepřestává tě to bavit?

Naopak – čím víc cestuju, tím víc jsem zvědavý, co je za dalším rohem. Na každé cestě se snažím, abychom toho stihli maximum. Každý to má v sobě ale nastavené jinak. Někdo má rád volné tempo, jiný vzrušení… Někdo říká, že jak stárneme, potřebujeme k údivu a radosti z poznávání světa pořád silnější podněty. U mně je to ale jinak – jsem celoživotní puberťák. Na cestách ze sebe stále vyrážím výkřiky radosti a údivu. Třeba na vrcholech hor si zakřičíme vždycky, je to rituál. Potřebuju ale sdílenou radost. Třeba na nejvyšší hoře západní a jižní polokoule Aconcague (6959 m) jsem byl sám a na vrcholu mi chyběl stisk ruky. Největším darem cestování pro mně totiž je, že potkávám lidi na stejné vlně. V kanceláři můžeš s někým sedět třeba deset let, aniž bys ho poznal. Nic s ním totiž neprožiješ. Ale čím náročnější cesta, tím víc se projeví, jaký člověk doopravdy je. Za dva nebo tři dny víš, jestli je to slaboch, lump nebo jestli se na něj můžeš spolehnout. Přátelství vzniklá na cestě jsou proto velmi silná a často celoživotní. Na cestě často vznikají i pevné vztahy, ústící v manželství.  

  • Základem úspěšné expedice je kromě kvalitních parťáků i kvalitní vybavení. Používáš věci od High Pointu…

V extrémech Antarktidy nebo Everestu byla neocenitelná jejich péřová bunda a kalhoty. Na běžné cesty do exotických zemí si beru kalhoty Gondogoro a softshellovou vestu Venus Vest. Jsem patriot, takže před kvalitou domácích výrobků ze Sušice smekám.   


Fotogalerie