Špičouni v Patagonii

Autor článku: Honza Špička
Když se řekne Patagonie, každému z vás se asi trochu zatají dech, orosí se mu čelo a jen tak si povzdechne: „Ach jo, tam se nikdy nepodívám, je to daleko“. Ti znalejší si vybaví vyprávění o patagonském větru, který je jak uragán, obrovské a nedostupné skalní věže nebo naprostou nehostinnost tamější přírody; tak jak je o tom psáno v mnoha knihách. Tuto představu jsem měl i já, včetně toho, že je to daleko a že není šance se tam někdy podívat.
Jenže, pak přišel rok 2021, kdy jsme se, jak víte, odsunuli se ženou Alenkou do Peru, odkud už to je vše o něco blíž. A pak přišel rok 2023, kdy jsme si udělali s Alenkou měsíční dovolenou po Argentině. To byl tehdy spíše poznávací zájezd. Žádné hory, žádné expedice, jen trekking (ale pšt, tohle my neděláme) a trochu toho sportovního lezení v údolích. Navíc jsem si pár dní před odletem urval rameno, takže to na lezení fakt nebylo. Nicméně jsme se vydali po krásách Patagonie (Ohňová země, Ushuaia – konec světa, Chaltén a Bariloche). O tomto cestování si můžete přečíst na našem FB blogu: Spičouni jdou do světa , nebo na našem IG (se_spicouny_po_peru, honzik_the_peak nebo alcatrazz09). Nebo Vám o tom napíšeme někdy příště. Nicméně ani tehdy mě stále nenapadlo, že se do těchto míst ještě vrátím, a že budu mít ambice tam něco lézt.
El Chaltén je malé městečko, v podstatě na konci silnice, kde nic není. Tedy nic. Je tam krásná patagonská příroda, národní park Los Glaciares a jsou tam žuloví giganti, jako je například Fitz Roy. El Chaltén se prezentuje jako hlavní město trekování, a tímto směrem je tam vše zaměřené. Prodejny outdoor oblečení, guidi, agentury pro turisty, „fancy“ kavárničky a restaurace, výlety na laguny terénními auty, rafty a podobně. Na první pohled by člověk ani nepoznal, že je to také Mekka lezení. Lezců tam není moc a v podstatě nejsou moc vidět. Zkušeným okem se ale dají poznat. Na rozdíl od trekařů-turistů chodí po městě ve starém, často děravém oblečení, mají odřené ruce a na nohou žabky. Pro upřesnění, naprostá většina turistů zde má fungl nové oblečení, batohy, boty, hůlky a vše „potřebné“, které zde použijí poprvé a často naposledy. Ale musejí to vše mít, když už jedou do té Patagonie. Jakmile však člověk sleze z turistické cesty a vydá se lézt, řekněme schůdné cesty, pozná, že těch horolezců je tam dost. Ale ve městě o nich opravdu moc nevíte.
Když jsme se tam loni s Alenkou dostali, řekněme při turistické dovolené, celé mě to uchvátilo, pohltilo, nadchlo, ale zároveň i vyděsilo. Je to vše obrovské. I přesto se mi najednou v hlavě začala klubat myšlenka, že bych se chtěl jednou vrátit, se vším „harampádím“ do hor a něco tam zkusit. Zažít tu pravou Patagonii, zkusit něco přelézt, odtrpět si to tam, vymrznout, vybát se. Co čert nechtěl, uplynul přesně rok a my jsme znova na letišti v Calafate, tentokrát s cca 100 kg věcí a směřujeme busem do Chalténu, kde hodláme strávit další Vánoce a ze kterého se nehodláme hnout. Tedy samozřejmě do hor, to ano. Ale jinak nic. Žádné Calafate, žádné Perito Moreno, žádné Chile, nic. Jen a jen Chaltén. Plán byl takový, že v Chalténu strávíme něco přes dva týdny s Alenkou a užijeme si trochu té „Špičounské rodinné“ dovolené. Alenku pak vystřídá kamarád Matěj Žák, se kterým se známe od mala a který před pár lety také naplno propadl krásám hor a sápání se na jejich vršky.
Abychom se ještě vrátili k té představě nehostinného prostředí, větru jak uragán a skalních velikánů. Toto vše je pravda, ale evropská zima, znamená v Patagonii léto – takže lezecká a turistická sezóna. S těmi teplotami je to takové dost vachrlaté. Počasí je zde standardně letní, sluníčko, teplo, pivo na zahrádce, lezení v údolí v tričku, nebo i bez něj. To se však může jako mávnutím proutku změnit. Začne brutálně foukat, pršet či dokonce sněžit a pocitová teplota se rázem sníží o 20°C. A to se bavíme o údolí. Nejednou se mi stalo, že se během lezení jedné sportovky (rozuměj několik málo minut, maximálně třeba 20) přímo ve městě vystřídaly 4 roční období, včetně toho sněžení. S tím je třeba počítat a v podstatě si zabalit všechno a ještě něco navíc.
A co jsme tam dělali a přelezli jsme vůbec něco? Skoro až bych řekl, že ne, ale to není tak úplně pravda. Rozhodně jsme všichni odjeli mnohem zkušenější, zažili jsme toho spoustu, spoustu věcí se naučili, ale hlavně si odvážíme životní zážitky, a ty nám nikdo nevezme.
Velká výhoda Chalténu je jeho poloha hned na kraji národního parku Los Glaciares. Odpadá vám tím komplikace s cestováním, shánění transportu na nástup, začátek treku… Většina treků a většina nástupů do hor začíná přímo ve městě. Samozřejmě jsou i takové, kde je lepší kousek popojet, ale k tomu zde skvěle slouží agentury nebo taxi. Vstup do národního parku je od roku 2024 zpoplatněn a to hodně. Jednodenní vstup pro cizince je 45 USD. Existují zde varianty jako následující den, 7 dní anebo celý rok, ale obecně to není extra výhodné a i tak je to fakt „raketa“. Připočteme-li cenu všeho v Chalténu (ubytování, jídlo, služby.. ) tak se může výlet do NP pro rodinu s dětmi hodně prodražit. V národním parku se dá také kempovat, na místech k tomu vyhrazených, za pouhopouhých 15 USD na osobu. Nutno však dodat, že nikdo z místních se zpoplatněním nesouhlasí a tak vám rádi poradí, jak se mu vyhnout. V podstatě každá restaurace, kavárna i obchod má ve výloze papír se sloganem #No Al Cobro, Montanas libres. V podstatě ale stačí vyrazit brzo ráno a jste v pohodě. Na pokladně před 8am málokdy někdo je. Když půjdete před sedmou, máte skoro jistotu, že tam nikdo nebude a vy můžete v klidu vstoupit. Normálně bych nikde nepublikoval návod, jak se vyhnout placení čehokoliv, kdekoliv. Ale když i místní jsou proti… Oni totiž vědí, že jsou závislí na turistech a toto nařízení jich mnoho akorát tak odradí. Tím spíš, když z vybraných peněz město nemá ani Peso (Argentinská měna – 1USD ~1000Arg). Pokud jdete lézt, nebo někam mimo klasické turistické cesty, je nutné se registrovat. Je to zdarma a nemá to žádnou spojitost se vstupem (a placením) do národního parku. Slouží to hlavně pro případ nějakého průseru a případné záchrany. V horách není moc signál, takže satelit nebo silná vysílačka se určitě vyplatí.
Tím jsem trochu odběhl. Vraťme se tedy k tomu lezení a trochu i trekování. Ono vlastně každé lezení tady obsahuje mnoho trekování. Ale to my horolezci neradi slyšíme. My tomu raději říkáme nástup, nebo approach. Což je sice taky trek, ale oproti běžným turistům máte na zádech půlku dobře zásobeného outdoor shopu a při návratu jste dost špinaví (od krve či bahna), rozhodně nemáte nové a čisté oblečení a často dost smrdíte. Ale i tak to všichni děláme rádi a opakovaně. Nebo právě proto? Ale rozhodně netrekujeme ani neděláme hike.
Pokud jedete do Patagonie za lezením, je opravdu důležité, mít již notnou dávku zkušeností, ze všech možných oblastí a typů lezení. Zpětně si říkám, že jsme jich neměli a nemáme dostatek. Nejedná se jen o lezení samotné, ale to je samozřejmě alfa-omega všeho. Ale musíte vzít v potaz celkovou komplexnost pohybu v horách. Dlouhé nástupy, velmi proměnlivé počasí, častý výskyt sněhu a ledu a to i v lezecké cestě, místní klasifikace, množství lidí, gear-management, bloudění v cestě atd atd. Až na místě jsme se dozvěděli, že většina horolezců má z Patagonie takový respekt, že tráví několik sezón předtím v Chamonix, nebo v Yosemitech, aby se sem vůbec odhodlali. Inu, to jsme my neudělali. Na naší obranu, žijeme v Peru a do Chamonix nebo Yosemit je to trochu dál než do Patagonie (cca 22 hodin cesty z Limy do Chalténu). Jinak bychom si to taky asi trochu více rozmysleli. Ale což, přežili jsme to a užili jsme si to. Většina horských výstupů zde obsahuje vetší či menší část po sněhu a ledu, takže mačky, cepín(y) a pořádné pohorky jsou nezbytností, kterou pak ale táhnete celý den v batohu, nebo střídáte v průběhu lezení s lezečkami. Opět je třeba si rozmyslet, jaký vercjak si vezmete. Já měl s sebou například těžké double boty do hor 6000+ a těžké lezecké cepíny. Obojí trochu „moc“. Hlavně ty boty. Ale to člověk z A neví a za B stejně jiné, na které jdou automatické mačky, nemám. Klasifikace v Patagonii je také kapitola sama pro sebe. Dala by se popsat jako tvrdá a nekonzistentní. Člověk zde musí opravdu polevit ze svých ambicí a počítat s tím, že tady „čísla padat nebudou“ a člověk se bude cítit komfortně v cestě cca o dvě až tři obtížnosti níž než v Evropě. Neříkám, že nejsou výjimky, a že to nepřelezete, ale jde o nějakou efektivitu přelezu a nestrávit tunu času v jedné dýlce, když váš čeká ještě hodně práce. S tím je třeba opravdu počítat. Vše je tzv. „trad“, tedy lezení po vlastním, včetně štandů. Na nýty tady zapomeňte. V lezených cestách jsou však často štandy ze skob, smyc a vklíněnců, takže vlastně ok. A to včetně slanění. Ale opět, jen v těch lezených klasikách. Nicméně lezení i v nízké klase je vždy epický zážitek a stojí za to.
Další věc a za mě mnohem důležitější než lezení samotné je jakási efektivita výstupu, ale i sestupu. V podstatě je naprosto zásadní si mnoho věci zautomatizovat a zoptimalizovat, a to jak ve dvojici, tak i sám u sebe.
Pro příklad uvedu:
-
pořádek všech věcí na sedáku a přesně vědět, kde co mám
-
efektivní, ale bezpečné zakládání jištění – aneb jištění zdržuje. Opravdu přemýšlet nad umístěním postupového jištění, tak, aby toho nebylo moc, aby mě to netáhlo, aby se dalo vše dobře vyndat, ale zároveň bezpečně
-
rychlá tvorba štandů
-
omezit prodlužování alpskými expreskami – tam, kde to jde. Každé rozbalení alpské presky zabere min. 30s, to samé sbalení, spíše víc. Když to vynásobíte počtem jištění a počtem délek, budete se divit
-
rope management. Tedy práce s lanem
-
gear management – předání materiálu parťákovi na štandu
-
efektivní využití času na štandu – jíst, pít, studovat topo, když druholezec leze, ať se tím pak nezdržujete
-
slanění!!! – tady opravdu patří vykřičníky. Rozhodně si nastudujte a osvojte techniky slanění ve větru. Klasický přístup hození lan dolů a případné rozmotávání během slanění nezkoušejte. Je to v principu nebezpečné a lano se vám dříve nebo později někde sekne a zamotá. Já jsem se naučil od chalanů ze Slovenska chycení každého z lan do alpské expresky z boku na sedáku. Ale možností, jak se s tímto poprat je vícero. Ale je to fakt důležité.
-
sledování počasí – v Peru v Andách počasí moc neřeším, tam je v sezoně hezky skoro furt. Tady je třeba naučit se pracovat s různými numerickými modely, čtení větru, oblačnosti, srážek a to vše v různých výškách. Věřte mi, nechcete zůstat někde na věži, když přijde místní fujavice. To byste klidně odletěli i na bundě, jenom nevím jak s hladkým přistáním.
-
trpělivost – okno dobrého počasí prostě nemusí přijít. My jsme měli relativně štěstí, hlavně s Alenkou; s Matějem už těch oken bylo méně. Ale byly. Když se nedalo do hor, dalo se většinou alespoň běhat.
Kromě lezení v horách, člověk může strávit týdny a týdny lezením přímo ve městě, kde jsou jak jednodélky tak vícedélky (až 5 délek), tradiční i sportovky. Kromě lezení je zde samozřejmě treking (názor na něj jsem vám řekl dříve) a nebo můžete jít běhat. Což v praxi znamená, že ty hezké treky si dáte běhmo, za poloviční čas a s více zábavy a odpoledne máte ještě čas na něco jiného. A záleží jen na vás, zda to bude lezení nebo pivo na zahrádce – kterých je tam mimochodem spoustu a snad každá restaurace má pivo z nějakého malo pivovaru, nebo dobrá večeře – vyhlášené argentinské hovězí se samo nesní. Ještě mě napadá takový malý poznatek, který jsme s Matějem vypozorovali. Když jdete po turistické cestě s batohem s lezením, nebo když běžíte, holky se na vás hezky smějí, zatímco jejich partneři se na vás děsně mračí… nevím, nechápu. Alenka mi říká, že to je blbost, že ona se směje na všechny a na ní se smějí i chlapi, teda jen chlapi.
Závěrem vám tedy můžeme říci, Patagonii doporučujeme všema deseti (za nás vlastně dohromady dvaceti). Má to ale jisté ale. Je to daleko, je to drahé, v sezoně tam může být rušno a lezecky je třeba být trochu pokorný. Ale rozhodně to za to stojí a nelituji jediného dolaru zde utraceného, jediné minuty strávené na baráku při čekání na „okno“ dobrého počasí nebo cestováním, ani jediné kapky krve, kterou jsem někde zanechal. K tomu, abyste si vše užili, je třeba být samozřejmě dobře ustrojen a připraven. Jak praví staré norské přísloví: neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. My jsme vše krásně a pohodlně zvládli v oblečení High Point.
Co jsme v Patagonii měli s sebou?
Hardshellová bunda Protector a kalhoty Protector
Zateplená bunda Complete Alpha
Superlehká nepromokavá bunda Road Runner
Softshellová bunda Versa Hoody Jacket
Mikina Woolion Merino