Nahoře fouká
Říká se, že cesta dolů je těžší než nahoru, což zřejmě pramení především z předpokládané opotřebovanosti lezce, bez ohledu na realitu. Mentálně i fyzicky je pro mě ale vždycky těžší zabrat směrem vzhůru. Stojí za to se hecnout. Nahoru je všechno stále otevřené, stále je tam naděje. Dokud jdu vzhůru, pořád je přede mnou cíl, vrchol. Po vrcholu je cesta dolů úmorná, byť radostná. A s každým dalším krokem i bezpečnější, i když relativizovat lze vždy.
Vracet se dolů z nižších pater než z vrcholu je těžké a bolestivé. Naopak sestup po úspěšném zdolání hory je už krásně definitivní. Nejsou žádné otázky, jdu s čistou hlavou. A pak ještě existují cesty dolů z přípravných výstupů v rámci aklimatizace. Vždycky si při nich říkám: „Kolikrát tudy ještě půjdu?“
Chyby a průšvihy se dějí mnohem častěji při sestupu. Důvod je nasnadě. Člověk je unavený, už se vidí dole, jeho pozornost klesá, má tendenci zařadit autopilota. Jako by ze mě při sestupu z vrcholu K2 při dosažení každého dalšího výškového tábora někdo sejmul jeden velký balvan. Mentální i fyzický pocit, že se můžu zas o trošku víc nadechnout, byl s každým dosaženým výškovým táborem velmi intenzivní. S každým metrem klesání jsem byla blíže cíli. A paralelně s tím stoupala i moje únava.
Slaňuju dolů, zpátky do bejzu. Domů, do Podolí… A najednou střih, jsem znovu v jedné z nejnáročnějších pasáží na Ká dvojce. House’s Chimney. Autopilot funguje téměř bezchybně, jako stroj se navazuju na fixní lano a zahajuju tisíceré slanění. Poslední kontrola, lano založené v kyblíku, odjišťuju pojistnou karabinu a jedu dolů. Zbrzdí mě skalní ostroh, blížím se k dalšímu jisticímu bodu, akorát že není na mém konci lana. Můj konec lana je volný a za ním už nic. Jen prázdnota a strmá stěna někam dolů…
Mozek se probírá z letargie, tepovka strmě stoupá. Stop. V tu chvíli si uvědomuji svou chybu. Cvakla jsem se do špatného lana. Staré lano, němý svědek předchozích expedic. Stačilo slanit několik dalších metrů a já se mohla zřítit dolů. Dost. Teď není prostor panikařit. A znovu startuju obranný mechanismus. Svého autopilota, který koná. Po několika metodických krocích, jak vystřižených z manuálu bezpečného lezení, se přecvaknu na správné lano a ukázkově slaním na dno House’s Chimney. Už jen tisíc osm set výškových metrů a budu doma. V bejzu, v bezpečí. Vydechnu. Uf. To bylo o fous.
Taky se říká, že člověk by měl v životě stoupat tak, aby se mohl podívat do očí těm, které bude potkávat, až bude klesat dolů. Já ale při sestupu v horách obvykle nepotkám nikoho.
A do třetice se také říká, že nahoře fouká, ať už oním nahoře myslíme cokoli. Ne každý to má rád, ne každý to vydrží. Ale dole… dole je nuda. Možná je to kruté, takhle spontánně to ze sebe vysypat. Ale moje nuda je barevná jako duha. Dole je můj život, devadesát devět procent mého stráveného času. Dole je klid, dole fouká jen občas a jen lehce, díky čemuž si mohu náležitě užít ten uragán nahoře. Dole je základna, bez níž bych nikdy nebyla na žádném kopci. Dole je doma, dole je rodina, dole je všechno to, co mám ráda. A co mi vlastně nikdy úplně nestačí.
Moje životní motto zní, že ty nejhezčí věci si musíme vybojovat. Musíme, ale především můžeme. Překážky jsou často jen v nás samotných, ve společenském úzu, pseudoočekávání druhých, kdy pod tlakem tady toho všeho zapomínáme realizovat sebe samé. Potřebujeme být v tom dobrém slova smyslu trochu sobečtí.
Proto vám přeji jistou dávku sobectví a do blížícího se roku 2023 hory energie, pozitivity a nekonečné touhy objevovat, milovat a jít vlastní cestou!
Text vznikl na základě knihy Nahoře fouká a byl publikován v ročence Alpenverein OEAV v zimě roku 2022.
Fotogalerie