Angel Falls trochu jinak
Autor: Natálie Fulínová | Instagram: @fallingkitty
Na začátku dubna jsem vyrazila do Venezuely – cílem byla cesta k nejvyššímu vodopádu na světě, legendární Angel Falls, ukrytý hluboko v srdci národního parku Canaima. Pojmenovaném po Jimmym Angelovi, americkém pilotovi, který v roce 1933 nad vodopádem přelétl při hledání zlatého naleziště. O čtyři roky později tu nouzově přistál s letadlem – a to zůstalo na vrcholu stolové hory Auyán Tepui celých 33 let, než ho snesli dolů. Přílet proběhl přes Caracas, kde jsem si nechala den na časovou aklimatizaci. Neplánovaným bonusem cesty se ale stal přestup v Madridu, kde déšť a letištní personál spojili síly v ne úplně šťastném souznění – zavazadla se během překládky důkladně promočila, včetně veškerého vybavení na lezení a basejump.
Nebylo zbytí – po příletu do Caracasu jsem celý den věnovala sušení na ubytování. Mokré oblečení, lana a padák rozhodně nejsou věci, které by člověk chtěl vzít s sebou na odlehlou expedici do džungle.
Z Caracasu jsme se už jako pětičlenná skupina přesunuli na vnitrostátní letiště a letěli do Canaimi, odkud nás čekala čtyřhodinová plavba po řece. Loď nás vezla čím dál hlouběji do divočiny. Když říkám divočiny, myslím tím opravdovou divočinu – žádná elektřina, žádný signál, žádné pěšiny, žádný kemp, který známe tady v Evropě. Jen hustá džungle, řeka a my. Přespávali jsme v hamakách pod přístřeškem, v noci nás obklopovaly zvuky pralesa a přes den pohled na mlhou zahalený masiv Auyán Tepui, který se nám párkrát za den otevřel.
Poslední dny tu vydatně pršelo, což mělo přímý dopad na stav vodopádu. Množství vody, které z vrcholu padalo dolů, bylo enormní – a s tím ruku v ruce přicházel silný vítr a turbulence v místě přistání. Každý den jsme vstávali s nadějí, že se podmínky změní, ale téměř vždy začalo znovu pršet, a do pár hodin se to projevilo na objemu vody i větru.
Šest dní jsme strávili víceméně v izolaci – na jedné straně řeka, na druhé neprostupná džungle plná hadů, ještěrek, pavouků a hlasitých papoušků. Čekání bylo dlouhé a člověk měl dost času přemýšlet nad tím, co ho tam vlastně přivedlo. V mém případě to nebyl jen basejump.
Na vrcholu Angel Falls jsem měla svůj vlastní projekt – zavěsit akrobatické šály a provést krátké vystoupení ve výšce, která bere dech i bez jakéhokoli pohybu. V hlavě jsem měla do detailu promyšlený scénář i postup. Trénovala jsem před cestou slanění přes uzel a výstup zpět s co nejmenším množstvím vybavení – protože čím méně železa s sebou na šálách mám, tím bezpečněji se můžu hýbat.
Sedmý den konečně nastal ten den. Zavolali jsme si vrtulník a v poledne nás naložil a vynesl na samotný okraj stolové hory, vrchol Angel Falls. Po zajištění kotevního bodu jsem slanila dolů a zavěsila se do šál. V tu chvíli zůstalo všechno kolem naprosto tiché. Jen já, vodopád a propast pode mnou. Byla to směs napětí, klidu, soustředění a radosti – ale taky určitého respektu. Trénink pár metrů nad zemí mě zdaleka nemohl připravit na tenhle pohled dolů.
Po vystoupení jsem se pomocí jumaru dostala zpět nahoru a připravila se na další část – seskok. Letět volným pádem podél Angel Falls je pro basejumpera něco výjimečného. Masiv vody, který padá stovky metrů dolů, není jen dekorace – ovlivňuje vítr, tvoří silné turbulence, a celé prostředí kolem je extrémně živé. Přesto jsme se rozhodli, že podmínky jsou konečně přijatelné, i když ne perfektní.
Přistávací plocha v téhle džungli rozhodně nepatří mezi ty komfortní. Strmý svah plný kamení a keřů má přibližně deset krát deset metrů. Pro zkušeného skokana je to zvládnutelné, ale s nárazovým větrem a turbulencemi od vodopádu se z toho stává opravdová výzva. Všichni jsme přistáli v pořádku – i když většina padáků nakonec skončila v okolních stromech, kam nás vítr při přistání stejně sfouknul.
Celé to bylo syrové, silné a opravdové. Cesta sem nebyla jednoduchá, ale o to cennější byl ten okamžik, kdy se všechno spojilo dohromady: džungle, šály, skok, vodopád, ticho a pak radostné objímání, které následovalo. Takové momenty se do člověka otisknou navždy.
Fotogalerie
