Speedflying v Dolomitech - Natálie Fulínová

Létat v Dolomitech na speedfly křídle je dobrodružství, které má úplně jinou energii než klasický paragliding. Jde o rychlost, přesnost, a hlavně o hledání ideální lajny – svahu, který tě pustí co nejblíž k terénu, ale přitom ti dá prostor na manévr. My si každý den vybíráme novou trasu, kterou bychom chtěli proletět, a většinou to začíná u mapy.

Každý den u nás začíná stejně – mapa, kafe, plánování. A pak realita v horách, která se málokdy chová podle představ.

Mapy, fotky a Google Earth

Než vůbec vyrazíme do terénu, koukáme večer do map. Hledáme kopce, které mají dostatečné převýšení a přitom nejsou celé zarostlé lesem. Lanovka je zlatý standard. Umožní ti létat několikrát za den a zkoušet různé alternativy. Není nic lepšího, než si ráno v osm sednout do první lanovky, v devět startovat, a pak opakovat slet za sletem, pokaždé trochu blíž k terénu, přesněji, rychleji, zábavněji.

Na mapě to všechno vypadá jednoduše, čistě a přehledně. Najdeš pěkný hřeben, otevřený svah, ideální směr na vítr, všechno sedí. Ale realita často ukáže, že svah, který měl být „ideální“, je posetý lavinovými bariérami, ocelovými lany nebo zarostlý po pás vysokou trávou. To jsou momenty, kdy začneš chápat, že hledání nové lajny je skoro jako detektivka – kombinuješ mapy, místní znalosti, a zkušenosti.

Cesta nahoru

Většina našich dní začíná stejně. Rychlá snídaně, check počasí, zabalit křídla a vyrážíme. Když máme štěstí, jedeme lanovkou, když ne, čeká nás několik set výškových metrů po svých.

Cestou se díváme na svahy kolem, hledáme možné další místa pro start. Někdy vidíš potenciální lajnu, která na mapě vůbec nevypadala zajímavě, a jindy naopak zjistíš, že ten vysněný kopec je úplně mimo hru. Ale to k tomu patří.

Lajna, která stojí za to

Když se ale všechno sejde – vítr, počasí, start – začne to být magie. A přesně v tom je kouzlo speedflyingu – v tom tenkém pásmu mezi naprostým klidem a totálním rizikem. Každý kopec tě něco naučí. Kde fouká stabilně, kde vznikají rotorové zóny, kam nikdy nelítat odpoledne. V Dolomitech se to mění doslova po desítkách metrech. Co vypadá ideálně z jednoho úhlu, může být z druhého úplně nepoužitelné. Ale právě v tom je to kouzlo – kombinace fyzické dřiny a čisté svobody, když se to konečně povede.

A pak jsou tu ty největší poklady – kopce, které mají svoje vlastní jezírko. Malé tyrkysové pleso, často viditelné už z mapy. Když najdeš lajnu, která končí u takového jezera, s hladkým přiblížením a prostorem na swoop, máš vyhráno.

Někdy to má i opačný průběh – všechno vypadá skvěle, ale dole tě čeká přistání ve svahu, který sdílíš s pasoucím se stádem krav. V Dolomitech tě prostě nic nepřekvapí – ani to, že ideální plocha na přistání se přes noc změnila v pastvinu.

Každý den nový začátek

A přesto je to pořád stejné: ráno otevřít mapu, najít nový kopec, dojet nahoru, a zjistit, jestli to půjde. Někdy jo, někdy ne. Ale když to klapne, víš přesně, proč to celé děláš. Protože ten pocit, když se rozběhneš po hřebeni a křídlo tě zvedne do vzduchu, je něco, co se prostě nedá popsat – jen prožít.

Parťáci ve vzduchu - Versa Lady Hoody Jacket, Helium Pertex 3.0 Jacket.

Autor: Natálie Fulínová