Čtyři sezóny. Sedm zemí. Pořád si ji beru.

Complete Alpha se už nevyrábí. Honza Špička ji od nás dostal na sezónu 2023 a od té doby si ji bere pořád — na vrchol Alpamaya, do patagonského větru, na sólo výstup v mrazu nad šest tisíc metrů i do karibských tropů, kde ho složila chikungunya. Je vyšisovaná a na rukávu protržená. Alča mu roky opakuje, že už není reprezentativní.

Skály přímo v Huarazu, 26. listopadu 2023.

Do tropů jsem si vzal jednu bundu

Na Kubu jsme jeli na dva týdny v listopadu. Plán byl jednoduchý: první týden se potápět v Havaně a udělat si kurz, druhý týden lézt ve vápencových jeskyních.

První týden proběhl v pořádku. Druhý den lezení se mi udělalo blbě. Přišly horečky a bolest kloubů, svalů, šlach — všeho možného. Zrovna se tam tehdy začínala šířit epidemie chikungunyi, viru, který přenášejí komáři a jehož hlavním projevem jsou přesně tyhle bolesti.

Tři dny jsem ležel v posteli v horečkách. Nohy, ruce, záda — všechno paralyzované, skoro jsem se nemohl hýbat. Sejít schody mi trvalo pět minut. Cesta na večeři, kterou jsem normálně ušel za čtvrt hodiny, mi zabrala přes hodinu. To nejhorší trvalo několik dní, ale bolest nohou mi pak zůstala zhruba půl roku.

Vinales, druhý týden.

A tu bundu jsem měl celou dobu na sobě — protože to bylo jediné, co jsem tam měl. Jeli jsme do tropů, žádnou zimu jsem nečekal, tak jsem si s sebou vzal jenom ji.

Dost mě zachránila.

Vteřina do tepla

Dostal jsem ji na sezónu 2023 a pamatuju si, jak jsem ji vybalil. Nejdřív se mi líbila barva — červenou mám tak nějak rád. Pak jsem si ji oblékl a byla strašně příjemná tím kožíškem uvnitř. A hlavně: obleču si ji a během vteřiny mi je teplo.

Přitom to není horolezecká bunda. Materiál je lehoulinký, na papíře je to zateplená větrovka — něco, co si vezmete na chatu a do města. Já jsem z ní udělal vrstvu do hor. Přišla mi praktičtější než tenká péřovka a líp mi fungovala než umělé vlákno, takže mi ve vrstvení nahradila právě tu péřovku. Když bylo hůř, přidal jsem na ni tenkou softshellku Versa a navrch hardshell Protector, a jelo se dál.

Patagonie, 19. prosince 2023.

Sedm zemí a jedna bunda

Od té doby jsem ji nosil vždycky a všude. Peru, Kolumbie, Bolívie, Argentina, Chile, Panama, Kuba. A doma v Evropě. Do hor, na dovolenou, do letadla, na cestu autobusem, na trh, na večeři.

Nedokážu vybrat jedno výjimečné místo, protože byla úplně všude — od dobrých restaurací až po vrcholy nad šest tisíc metrů. Ale když se člověk podívá na datum u fotek, vyjde z toho zvláštně přesná linka:

19. května 2023 stojím s ní na vrcholu Vallunaraju nad Huarazem, 5 686 metrů, tři čtvrtě na osm ráno. V říjnu 2023 jsem s ní v Bolívii u laguny Chiar Khota pod Condoriri a čtyři dny na to na vrcholu Pequeño Alpamayo. V listopadu lezu ve skalách přímo v Huarazu, v tričku, s bundou jen přehozenou. O Vánocích 2023 ji mám na sobě v Patagonii pod Fitz Royem. Na konci dubna 2024 s ní stojím u stanu na morénových plotnách pod Huamashraju. Za týden na to v zeleném údolí s rukama v kapsách. 4. června 2024 na vrcholu Alpamaya.

Třináct měsíců, tři země, desítky vrcholů. Jedna bunda.

Condoriri, Bolívie, 5. října 2023. Čtyři dny před výstupem na Pequeño Alpamayo.

Od šesti tisíc nahoru sám

Když se mám rozhodnout, kdy mě ta bunda opravdu podržela, vyjde mi z toho Chopicalqui.

Šest tisíc tři sta padesát čtyři metrů, široký a dlouhý hřeben, na kterém je vždycky hrozná kosa. Napoprvé jsem se tam otočil. Napodruhé jsem šel s kamarádem a od šesti tisíc výš jsem nakonec pokračoval sám.

Byla tam hrozná zima a vítr. Bundu jsem měl na sobě a tam mě fakt podržela — abych tam nezmrzl.

Vrchol Alpamaya, 4. června 2024, osm hodin ráno.

Kopce, na kterých jsem nebyl

Tohle patří k té bundě stejně jako vrcholy. Otáčení k tomu prostě patří a většinou je to kvůli podmínkám.

Huascarán jsem zkoušel čtyřikrát. První dva pokusy byly ještě před tou bundou. V roce 2021 jsem se otočil v C2 — byla to obrovská peruánská expedice k dvoustému výročí nezávislosti, monstrózní akce, na které jsem byl trochu omylem a úplně bez zkušeností, a otrávil jsem se v base campu jejich jídlem. V roce 2022 jsme to v rámci projektu Skiing Peru zkusili na lyžích a otáčeli v C2 někdy po půlnoci kvůli počasí.

Potřetí, v roce 2025, už jsem tu bundu měl. Byli jsme tam na konci srpna a ledopád — respektive celá zóna trhlin a seraků — byl neprostupný. Ten rok ho přelezl možná jeden tým někdy v červnu a od té doby nic. Zkusili jsme čtyřikrát pětkrát najít cestu, nalítali jsme to dronem, hledali jsme průchod. Nenašli jsme ho. Po čtvrtém zastavení se na vrcholu seraku s obřími trhlinami pod námi, kdy to dál prostě nešlo, jsem řekl, že to nemá význam, a vrátili jsme se.

Napočtvrté to vyšlo.

Na Artesonraju jsem se otočil jednou a na vrcholu jsem nebyl nikdy. Na Alpamayu dvakrát — jednou s kamarádem Kubou, jednou s Alčou — a napotřetí a napočtvrté jsem vylezl.

A jednou to bylo kvůli botám.

Přijeli jsme s Alčou do Huarazu, měli jsme pár dní lézt ve skalách a neměli jsme svoje double boty. Alča si je tedy půjčila — v půjčovně si je zkusila, vybrala a zabookovala s tím, že si pro ně stavíme za dva dny, až půjdeme nahoru. Jenže když jsme si pro ně přišli, už jsme je nezkoušeli. Naložila je na batoh a šli jsme.

Z vesnice Jancu nahoru do base campu k laguně. Přespali jsme a brzy ráno vyrazili na ledovec — to ještě v teniskách. Na ledovci jsme se přezuli do těch double pohorek a Alča je utáhla, co to šlo. Nepomohlo to. Noha jí z nich vylézala při každém kroku.

Ušli jsme po ledovci reálně pět metrů. Pak jsme se otočili a šli zpátky dolů. Huamashraju, 5 434 metrů, zůstal nahoře.

Morénový tábor Vallunaraju s Alčou, 29. dubna 2024. Vrchol Pequeño Alpamaya, 5 439 m, 9. října 2023.

Sto dní na slunci, duct tape a záplata na padáky

Bunda vyšisovala. Když to mám odhadnout, tak to jsou vyšší desítky dnů v kuse na ostrém andském slunci — spíš ale trojciferné číslo, přes stovku. A ke všemu mám v ubytování v Huarazu věšák na bundy za oknem, kam svítí slunce. Letos mi tam vyšisovaly bundy jen tím, že byly uklizené.

Rukáv je protržený. Jedna díra je určitě od cepínu, někde jsem se jím do sebe zapíchl. Druhá mohla vzniknout o skalku nebo o větev, jak jsem se za chůze zachytil. Přesně to nevím a nikdy jsem to nezjišťoval.

5. května 2024 a 22. března 2026. Stejná bunda, necelé dva roky.

Opravuju to jednoduše. V terénu mám vždycky duct tape — když trhnu bundu nebo kalhoty, přelepím to a jde se dál. Doma pak používám záplatu na padáky s ripstopem, drží líp než lepenka. :-) Jednou jsem u švadleny nechal zašít zip, když se to nad ním roztrhlo.

Ty dvě trhliny na rukávu zašité nejsou. Jsou tam pořád.

Rukáv po čtyřech sezónách. Lom u Rabí, 22. března 2026.

„Už není reprezentativní.“

Nikdy mě nenapadlo chtít novou.

Alču ano. Často říkala, že ta bunda už není reprezentativní a ať si vezmu nějakou jinou. Chápu ji — byla vyšisovaná, měla v sobě díru, prostě na ní bylo vidět, že je zkušená.

Jenže já jsem k ní měl citový vztah. Nosil jsem ji dál.

Mám ji pořád a pořád ji používám. Dneska už mám i novou Total Alphu 4.0 a rozdělil jsem si to: do vyšších výšek beru tu novou, protože hřeje o něco líp. Na skály a na nižší kopce si beru tuhle. Když je jedna zašpiněná, dám ji vyprat a nosím druhou.

Naposledy jsem ji měl na sobě ve skalách v Hatun Machay.

Lom u Rabí, 22. března 2026. Čtvrtá sezóna.

Poznámka na konec — tuhle část nepíše Honza, ale my.

Complete Alpha se už nevyrábí. Článek vydáváme proto, že za poslední čtyři sezóny jsme neslyšeli lepší zprávu o tom, co děláme, než že si někdo bere starou bundu, i když má vedle ní připravenou novou. A protože si myslíme, že věc, kterou byste měli dávno vyhodit a nevyhodíte, má doma skoro každý.

Nástupcem bundy je nová Total Alpha 4.0.

Fotogalerie