Churup, hora přímo nad městem, aneb: S jídlem roste chuť

Autor: Člen HIGH POINT Teamu - Honza Špička - @honzik_the_peak

Nevado Churup je se svými 5495m spíše „prckem“ Bílých Cordiler. Co ho však činí zajímavým je jeho poloha. Dá se říci, že je přímo nad městem. Troufám si říci, že je vidět z každého místa v Huarazu. Téměř každý návštěvník ho zná z blízka, jelikož právě ke stejnojmenné laguně Churup vede krásný, krátký trek sloužící jako první aklimatizační výlet (pro některé i ten poslední). O tomto treku.

Navzdory těmto faktům se hora leze zcela výjimečně. Ono se není čemu divit. Její skoro kolmá, více než 500m vysoká jihozápadní stěna, tvořená převážně mixovým terénem, není vyloženě linka volající po vylezení. V „bibli“ horolezení Cordillera Blanca od Brada Johnsona (Classic Climbs of the Cordillera Blanca - Perú) jí popisuje jako „moderate mix and ice climbing“ a vhodný aklimatizační výstup, z obtížností D+. Bohužel vlivem tání ledovců toto již dávno neplatí. Obtížnost je někde úplně jinde, stejně tak, jako sklon a stabilita terénu.

Já osobně jsem byl u laguny Churup nesčetněkrát (včetně běžeckého Sky Race závodu UTCB) a prvních hodně návštěv by mě ani nikdy nenapadlo tam lézt. Ale každodenní výhled na tuto krásku, získané zkušenosti, možná i stařecká nerozvážnost postupně naplnily pohár „nachtivení“ a chutí poprat se s touto stěnou a zkusit trochu toho štěstíčka. Stejný pocit se postupně dostavil i parťákovi Szymonovi, který v Huarazu žije už asi 8 let a na Churup kouká přímo ze svého baráčku. Se Szymonem se snažíme každý rok najít průnik časů a dát si alespoň jeden zábavný výstup spolu. A letos, v sezoně 2025, padly naše oči právě na jihozápadní stěnu Churupu.

Za ty roky co se vyskytuji v Peru (od sezony 2021) nevím o žádném úspěšném pokusu o tento vrchol. Vím asi o dvou, ale ty nedopadly kvůli podmínce ve stěně. Letos vypadala stěna trochu více „zakydaná“ a zdála se prostupná. Než jsem se však se Szymonem našli průnik volných termínů, na Churup vyrazily „Španělské mašiny“ bratři Pou. Ti jsou v Peru každý rok a každý rok zde přelezou nějaké „nesmysly“, které obykle končí nominací na Zlatý cepín. Posledních pár let se s nimi často potkáváme v našich plánech. Jediný rozdíl je, že oni hledají nové cesty a mají to jako výstup na „rozpink“ a já hledám málo lezené, ale vylezené směry a je to pro mě vrchol sezóny. Jak je již zvykem, Eneko a Iker Pou úspěšně prostoupili spíše jižní stěnou, avšak jinudy než vede naše vysněná linka.

Hora už byla tedy pro letošek „odemčená“, avšak naše stěna zůstávala již několik let bez průstupu. Plán byl tedy jasný, pokusit se probít se touto stěnou. Variant kudy, jsme měli v hlavě několik, ale každá měla svou velkou neznámou. Konkrétní linku jsme však nedefinovali a nechávali to osudu. Od bratrů Pou jsme měli čerstvé info o tom, že skála je strašný šrot a ať se držíme co nejvíce na sněhu a ledu – čímž se eliminovala jedna zamýšlená linka. Kromě toho jsme od nich měli i zprávy o existujícím, byť divotvorném slanění. Do začátku tedy dobré.

Náš fahr plán byl celkem jasný, první den na pohodu dojít kolem laguny Churup až k horní, menší laguně Churupita, zde přespat pod širákem, v noci vstát, za pár hodin přeběhnout stěnu, slanit a na večeři být v pohodě zpět v Huarazu. Dopadlo to tak? To se dočtete v následujících řádcích.

Nástup do BC je krátký a mně velmi dobře známý. Vede po turistické cestě k laguně Churup a pak ještě asi půl hodiny k druhé laguně. Je to sice jen 4,5 km, ale nastoupáte skoro 800vm až do výšky 4600mnm, což je s těžkým batohem poměrně hezká rozcvička. Neseme si s sebou vše do stěny, jídlo a spaní. Jelikož místo známe, počasí by mělo být slušné a chci otestovat svůj nový žďárák od High Pointu, jdeme bez stanu. O to víc si však neseme jídla na odpolední piknik na písčité pláži u laguny.

Laguna Churupita

Odpoledne trávíme jídlem, opalovačkou u vody a bližším zkoumáním stěny pomocí dalekohledu. Ze všech možností nám nakonec vyleze jako nejbezpečnější a nejhezčí v podstatě dirretisima celé stěny. S drobnou výhybkou dole, abychom překonali skalní práh, kde oba tušíme velkou zábavu. S posledními paprsky slunce zaleháme do spacáku a ubíráme se ke spánku. Budík ve tři ráno už je takový standard, takže mě to už nikterak nestresuje. Ale ráno se mi do té tmy a zimy stejně nechce. Ke snídani zobneme jen trochu sušeného ovoce a vyrážíme vstříc osudu. Naše idea, že budeme za hodinku pod ledovcem, bere za své velmi brzo. Cesta po moréně není tak jasná a jednoduchá jak se zdálo. Nicméně, ještě před rozedněním jsem u paty ledovce. Nástup na něj vyžaduje asi 5m lezení ve skoro kolmém ledu a pak jsou to asi 3 délky v mírnějším sněho-ledu do kuloárku pod stěnu. Lezeme solo, není to těžké a chceme trochu dohonit manko vzniklé na moréně. Vlastní lezení začíná právě tady. První délka jde poměrně do traverzu v mixovém terénu. Není to vyloženě těžké, ale první metry lezení v tuto hodinu mi nikdy nechutnají. Jako první leze Szymon, ani nevím proč, ale myslím, že jen stál tím správným směrem. Druhá délka je podobná, ale vede více vzhůru než do boku. Zmrzlý sníh krásně drží, mačky a cepíny se zakusují za doprovodu skřípění do sněhu a ledu. Jen sem tam vyletí jiskry, a to když člověk sekne do skály skryté pod tenkou vrstvou sněhu. Dolezu pod skalní práh, zaštanduji a za chvíli už vidím světýlko Szymonovy čelovky. V ranním světle zřetelně vidíme následující „crux“ délku: skalní práh, tvořen holou a mokrou skálou s malým převisem uprostřed.

Parťák Szymon

Řada je na Szymonovi. Dávám mu všechno jištění do šutru co máme a jako draka ho pouštím nahoru. Přiznám se, že mě trošku mrzelo, že nejdu jako první já. Ale takový je osud. Parťák docela bojuje, v jednu chvíli to opere do frienda, který díkybohu držel jak židovská víra a Szymon se neporoučel do temnoty. O moment později pouští cepíny, které nechává vklíněné v malé skalní spárce a leze holýma rukama. Upřímně jsem se bál, že mu cepíny spadnou až do údolí a my budeme nahraní. On totiž až do této chvíle nepoužíval bungee na cepíny. Teď už prý bude. Několikrát ještě něco polsky zařve, zavzdychá, ale za chvíli už je nad převisem a ve sněhu, kde už to přeci musí být lehké. Nicméně ani tady vyloženě neběží. Já už dole ve štandu pěkně mrznu a vůbec nechápu co, tam dělá. Szymon přece leze pěkně a toto už nevypadá tak zle, je na sněhu. Nechápu! Najednou mi zachraptí vysílačka a ozve se ono vytoužené: „ I am safe, off belay“. Prohřeju zmrzlé prsty a jdu na to. Už po prvních metrech chápu, proč mu to tak trvalo. Vše, co vypadalo, jako pěkné police na nohy stojí za prd. Vše je sklopené, mokré a orientované jinak, než bych potřeboval. Nicméně mám lano nahoru, takže to mám o poznání jednodušší. Ale klobouk dolů před parťákem. Nebylo to lehké a hlavně ani nad převisem ve sněhu to nebyl žádný med. Sníh byl sypký, vůbec nedržel a pod ním byla rozchrastaná skála. V podobném duchu se nese několik dalších délek. Sníh je kompaktní jen místy, na led můžeme zapomenout. Takže šrouby jsou nám k ničemu. Na jistění kolíky je sníh tenký a sypký. Takže jedinou oporou ve stěně jsou přední hroty našich maček a cepínů a sem tam umístěný friend. Ty šly však založit jen sporadicky a o pevnosti jejich umístění si nedělám iluze.

Selfie ve stěně

Čím jsme výše, tím je stěna více sněhová. To už je dost po poledni a i do jihozápadní stěny se opře silné horské letní sluníčko. To je přesně moment, kdy už jsme chtěli být ze stěny pryč a omezili tak riziko, že nás cokoliv uvolněného pod silou slunce, letící dolů, trefí do šišky. To se díkybohu nestalo a my už vidíme vrcholovou hranku, na kterou nám chybí max dvě délky jen ve sněhu. Tady lezeme už čistě na morál. Jištění žádné nedáváme, nic tam nejde a souběžným lezením se brzy přehoupnu na podvrcholovou hranu. 60m za mnou je Szymon. Netrvá to dlouho a je u mě. Teď už chybí jen doběhnout na vrchol a hurá dolů. Vrchol je malinkatý, stěží pro naše dvě zadnice. Ale výhled na zapadající slunce je božský. A k tomu naše vysněná stěna.

Na vrcholu

Od bratrů Pou víme, kde je slanění a také víme, že stojí pěkně za prd, ale není jiné cesty. Každý štand je nějak zformován ze starých skob a většího či menšího počtu smyc různého stáří. Převažují ty „zkušené“. Ale všechno drží kromě kamení, které se uvolní s každým stažením lana a rachotem jemu vlastnímu se řítí dolů kolem nás. Tou dobou už sluníčko nepeče, ba dokonce už ani není vidět. Schovalo se nám za horizont Černých Kordiler naproti. Se sluncem uteklo i světlo a my musíme několik posledních slanění absolvovat s čelovkou. Hlavně teď nic nepos*at a neběžet dolů jen za pomoci kamarádky gravitace. Poslední zbytky sil dole na ledovci věnuji hledání materiálu, který jsem poztrácel při slanění. Ale po šroubu ani kolíku nikde ani vidu. Beru to jako cenu za troufalý čin, kterým jsme horu vyrušili z jejího letitého spánku.

K laguně Churupita se dostáváme již pod rouškou noci, ale i tak ještě vše balíme a vyrážíme dolů. Na silnici je to jen hodinka a další necelá hodinka autem dolů, do Huarazu, do sprchy, na večeři, na pivo, do postele. Bohužel je neděle večer, takže sehnat taxíka nejde úplně hladce, ale i tuto hádanku se nám nakonec podaří vyřešit. Cena za jediného svého povolání schopného taxikáře je mnohem vyšší, než je zdrávo, ale což.

Z kempu jsme vyráželi kolem 4 hodiny ráno, na vrcholu byli něco po 4 odpoledne a v posteli v půlnoci. Náš odhad byl sice úplně jiný, ale dopadlo to vše dobře a my si už jen můžeme užít zasloužený odpočinek a vracet se na Churup ve vzpomínkách a ve fotkách. Po našem průstupu se z Churupem roztrhl pytel a přelezli to další dvě skupiny, takže letos byl Churup v kurzu a v podmínce. Původní klasifikace od Brada Johnosona je už zcela mimo. Vzhledem k odtátému ledovci je stěna více mixová a kolmější než kdysi. My jsem se shodli na obtížnosti TD+, m6.

Ještě jednou díky Apu Churup za povolení vstoupit a odejít, parťákovi Szymonovi za tento den, manželce Alence, že mi to vše toleruje a High Point za ošacení, bez kterého by to nešlo.

Cesta nahoru a dolů

Důležité body:

Osada Pitec: výchozí místo také pro trek k laguně Churup. Dostupné z Huarazu colectivem za 20s (zpáteční) nebo taxíkem za cca 80-100s (zpáteční s čekáním – jen pro trek na lagunu)
Laguna Churup + Churupita

Co s sebou:

Lezecká výbava: mačky, technické cepíny, 2x poloviční lano, sněhové kotvy, ledovcové šrouby, 1 set friendů a vklíněnců + standardní osobní lezecká výbava
Kempování: žďárák / stan, spacák, karimatka, vařič
Oblečení: