78° severní šířky na lyžích: hotový arktický sen

Slaná vodní tříšť nám bičuje tváře, lodní motor řve, led praská. Jsme jen pár set kilometrů od severního pólu. Na zádech puška, v srdci adrenalin, a před námi jen nekonečný zamrzlý svět. Vítejte na Špicberkách. V místě, kde žije víc ledních medvědů než lidí a kde arktická příroda připomíná, jak malými tvory vlastně jsme. Tady končí komfortní zóna a začíná skutečné dobrodružství.

Svalbard, fakta a traperské příběhy

Svalbard (česky Špicberky) je norské arktické souostroví ležící zhruba 1000 km od severního pólu. Tvoří ho několik větších a mnoho menších ostrovů, největší z nich, Spitsbergen, je centrem života i většiny provozovaných aktivit. Hlavním městem je Longyearbyen, jedno z nejsevernějších trvale obydlených míst na světě. Žije tu přibližně 2 500 obyvatel, ale ostrovy obývá i více než 3 000 ledních medvědů. Od března do srpna tu panuje polární den, kdy slunce nezapadá a krajina je zalitá nepřetržitým světlem. V zimě naopak přichází dlouhá polární noc, během níž se ostrovy ponoří do tmy a mrazu. Více než 60 % rozlohy souostroví pokrývají ledovce, zbytek tvoří tundra, hory a kamenité pláně. Panuje tu pozoruhodný klid a příroda je čistá. Extrémní podmínky a fascinující prostředí přitahuje vědce, dobrodruhy i průvodce z celého světa.

Staré příběhy lovců a traperů se tu vyprávějí dodnes, zejména během temných zimních večerů v chatách nebo u sklenky whisky v několika málo hospodách, které v osídlené části ostrova jsou. Vyprávějí o duších ledních medvědů, které nelze zabít, o mužích, kteří zešíleli v osamění a zmizeli ve sněhu, i o sobech, kteří poutníky zavedli do bezpečí. Nebo rovnou do bouře. Tyto historky nejsou jen pro pobavení; často v sobě nesou varování a praktické podobenství o respektu k zemi a nutnosti nikdy nepodceňovat Arktidu.

Na cestě za polárním dobrodružstvím

V polovině dubna jsem se znovu dala na cesty — tentokrát i v doprovodu partnera — a vyrazila za prací průvodkyně v polárních oblastech, kde se pohybuji už pět let. A jak se rodačka ze Sušice vlastně dostala právě k tomu? V prvních dvou letech jsem ve Skandinávii přičichla k musherství, práci se psím spřežením, ale nakonec mě stejně pohltily moje milované lyže. Několik měsíců v roce se proto živím vedením lyžařských expedic, které doplňuji průvodcováním na malých turistických lodích v Arktidě i Antarktidě. Moje srdcovka? Logistika České arktické výzkumné stanice na Svalbardu, konkrétně terénní stanice Nostok. Ale teď už zpět k našemu dobrodružství…

Svalbard nás přivítal doslova mrazivým objetím. Před první ze dvou plánovaných lyžařských expedic nás čekalo několik dní horečnatých příprav, seznámení se s osádkou a podrobný brainstorming celé akce.

Na místě činu taková příprava spočívá v dokonalé kontrole vybavení, které se zpravidla dělí na týmové a osobní. Každý účastník musí prokázat, že má povinný základ, naopak když toho někdo má nachystaného moc, probereme s ním, proč nemá smysl tahat v pulkách úplně všechno. Říká se, že jeden kus expedičního vybavení musí sloužit alespoň dvěma účelům. Každý detail se počítá, v arktických podmínkách se chyby moc neodpouští. Používáme backcountry lyže s ocelovými hranami, teplé vícevrstvé boty připomínající pohory s integrovanými návleky a pulky, tedy polární boby, které slouží jako lehký a odolný transportní prostředek. Do nich patří nepromokavé vaky na veškeré vybavení, kromě stanů a speciálního spacího systému – ten se vozí jakoby rozbalený navrchu, pro snadnou manipulaci, a aby mohl „dýchat“. Stany se balí jen napůl, převážejí se v dlouhých úzkých obalech, což má opět spoustu důvodů, a dáváme je úplně navrch celého sendviče. Dále používáme benzínové vařiče, v mrazu je to jistota a tavení sněhu na pití a přípravu jídel je tak nejrychlejší.

A protože jsou Špicberky známé nejen nádhernou, surovou přírodou, ale i tím, že tu žije více ledních medvědů než lidí, je důležité se doopravdy dobře připravit. Bez zbraní, signálních pistolí a železné disciplíny se tu proto žádná výprava neobejde. Od letošního roku navíc platí nové nařízení, které má zajistit větší bezpečí medvědům i lidem, a to povinnost držet nepřetržitou hlídku, tzv. „polar bear watch“, která musí být aktivní 24 hodin denně. Každá expedice tak potřebuje dostatek členů, aby se v noci mohli pravidelně střídat a zároveň se i rozumně vyspat.

Výjimečné bylo, že obě expedice byly vedeny čistě ženským trio-průvodcovským týmem. Normálně se totiž na Svalbardu jezdí ve dvou. První tým se skládal z Japonky Yoshiko Myiazaki, Britky Lucy Shepherd a mě, reprezentující Česko. Účastníci pocházeli také z různých koutů světa, sešla se nás dohromady dobrá parta nadšenců, mezilidská dynamika byla tedy zajištěna. Druhá výprava byla ve znamení vědy. Doprovázely jsme skupinu mladých výzkumníků, kteří tím započali svou kariéru v polárních oblastech. Ukazovali jsme jim, co taková expedice může obnášet, jakým situacím se dá celkem snadno předejít a na co si dávat pozor, aby byla dodržena zásada „safety first“. Mimo jiné se trénovalo zacházení se vzorky, od jejich odebrání, až po transport. Tentokrát jsme tvořily tým ve složení Yoshi, já a koordinátorka skupiny Preet Chandi, Britka s indickými kořeny, která drží rekord za nejdelší sólo cestu k Jižnímu pólu bez podpory (expedice z roku 2023).

Holčičí průvodcovský tým, zleva Lucy Shepard, Yoshiko Myiazaki a Svatava Spěváčková

Mořský led, napětí i respekt

První den expedice začíná výživným transportem přes Isfjorden. Naše dvanáctičlenná posádka, pes Bilbo a veškeré vybavení se do stísněného prostoru malé lodi vejde celkem s přehledem, byť jsme si při nakládání zahráli trochu Tetris. Dva výkonné motory Mercury nám řvou do uší, to jak si razíme cestu rozbouřenými vlnami, až kolem lítá slaná vodní tříšť, obalující zábradlí zmrzlou krustou. Stěrače na předním skle nestíhají. Silný vítr a tancující hladina ledového moře, to je klasický svalbardský úvod. Po dvou hodinách divoké jízdy jsme konečně v cíli, někteří z nás cestou stihli chytit mořskou nemoc, naštěstí ale nikdo nezvrací. Jsme vysazeni přímo na mořský led. Ten se viditelně pohupuje pod nohama, jak do krytého zálivu dorážejí vlny z otevřeného moře.

Matt, jeden z nejzkušenějších místních kapitánů, po chvíli pozorování vybral stabilní led, a tak vylodění proběhlo hladce. Raději se ale pohybujeme v rozestupech, abychom rozložili váhu a minimalizovali riziko vzniku větších trhlin nebo prolomení.

Po půlhodině máme pulky nabalené a jsme připraveni vyrazit. Zapřažení do tažného systému si ještě navzájem kontrolujeme sedáky, ve kterých strávíme celý zbytek expedice, sundáme je vždy až v kempu. A proč sedáky? Pohybujeme se totiž nepřetržitě v ledovcovém terénu, hned za úsekem mořského ledu nás čeká první. Sněží, viditelnost je mizerná. Bilbo co chvíli větří, zastaví se a pozorně sleduje okolí. Je s námi především jako proti-medvědí ostraha, bere svou práci vážně. A protože jsem na pozici guida se zbraní, jeho chování sleduji obzvlášť pozorně. Obzvlášť první den nesu pušku v pohotovosti na rameni, hlaveň zalepenou páskou proti sněhu, a pohybuji se po celé délce skupiny. Medvěd se totiž nemusí objevit jen před námi.

Úsek mořského ledu a nástup na ledovec patří mezi nejrizikovější, co se výskytu medvědů týče. Jsou to přeci jen mořští savci, trávící většinu času na ledě nebo ve vodě, a jejich hlavní potravou jsou tuleni, kteří na ledových krách odpočívají. Naštěstí žádného tuleně nevidíme a Bilbo zůstává klidný. Máme štěstí.

První kilometry jsou tvrdé. Stoupání na ledovec s pulkami dá zabrat, táhneme si objemné zimní vybavení a taky spoustu jídla. Když konečně stavíme tábor ve výšce cca 400 metrů, teplota znatelně klesá. Předpověď počasí na další dny slibuje jasno a teploty kolem - 15 °C.

Vylodění celého expedičního týmu na mořském ledu.

Polární dny

Další dny jsou pohádkové. Polární den je v plném proudu, slunce nezapadá a světlo se mění jen v odstínech zlaté a modré. Jdeme přes ledovcové pláně, kolem nás se tyčí monumentální hory. Každý den vstáváme kolem šesté, snídáme sladký mix vloček a sušeného mléka, vaříme vodu do termosek, balíme stany a vyrážíme. V průměru deset hodin denně na lyžích se stalo rutinou, ale nikdo si nestěžuje. Pravidelně děláme kratší zastávky na doplnění energie, obědová pauza mívá dvacet minut až půl hodiny. Během dne je strava nejrozmanitější, každý si vybral takové kalorické bomby, které mu jsou nejvíc po chuti. Ořechy, sušené ovoce, nejrůznější tyčinky a čokolády, sušené maso a klobásky. S přítelem Mariánem jsme si dovezli uzený kořeněný špek, jako správní Češi máme něco z vlastní země. Nejbizarnější svačinkou se jeví obyčejná mražená baby karotka, která studí a nemá žádnou chuť. Nu, každý svého štěstí strůjcem, jak se říká. Mrkev si prosím vás na žádnou takovou expedici opravdu neberte, fakt za nic nestojí, leda sušená do polévky. Kolem šesté večer stavíme tábor, vaříme večeři i o několika chodech – představte si dehydrované jídlo v pytlíku zalévané horkou vodou, polívku, a když přijde ten správný den, přidáte sýr, salám anebo něco výjimečného, jako jsou čokoládové berušky, popcorn nebo palačinky s borůvkovou marmeládou. Večer je víc času na vaření, proto si můžeme s jídlem trochu vyhrát. Výjimkou není ani pozdní šálek kafe, který si vychutnáváme s úsměvem na tváři, je to totiž nehorázný luxus, když si uvědomíme, že táhneme propriety, jakým je mlýnek na kafe, ale na dva týdny máme maximálně tři páry ponožek a muži zpravidla jedny trenky.

Mezi jednotlivými stanovými družstvy se vyvíjí dost zajímavý bartr, směnný obchod. Jedněm přebývá snídaňový mix, ale chybí jim čaj, druzí už si sežrali všechnu čokoládu, ale mají nehorázné množství kyselých žížal a lékořicových pendreků. Obchod doslova vzkvétá, handluje se i s toaletním papírem a sirkami. Pálíme totiž veškerý použitý toaleťák na popel, abychom za sebou zanechali co nejmenší stopu. Po jídle spokojeně zalézáme do spacáků vyhřátých Nalgene flaškami s horkou vodou a vedeme nekonečné debaty o zvláštních tématech, hrajeme šachy anebo rovnou usínáme.

Ne všichni – držíme totiž noční hlídku. Střídáme se po hodině a půl. Ten, kdo hlídá, musí být venku ze stanu, oblečený do všeho, co má, a sledovat okolí v perimetru 360°. K ruce má dalekohled, sušenku a termosku s horkou čokoládou, jelikož tělo pro tvorbu tepla potřebuje i nějaké to palivo. Snažíme se být potichu, abychom nebudili ostatní, spánek je v takových podmínkách hrozně důležitý. Kolem tábořiště tedy na zahřátí neběháme, zmrzlý sníh moc křupe.

Podle všech účastníků byly noční hlídky výjimečné. Člověk má tu nádheru a ticho jen pro sebe, může se rozhlížet, přemýšlet, nebo prostě jen být. Je to zvláštní druh meditace – směs klidu, pokory a ostražitosti. Cítíte se potom tak nějak víc naživu.

Další klidná noční hlídka, naštěstí opět bez ledního medvěda.

Zakončení, které hřeje u srdce

První výprava byla tak úspěšná, že se jeden milý pár dokonce zasnoubil – právě během noční hlídky poslední den. Bez prstenu, zato s jistotou, že po deseti dnech ve zmrzlém stanu se mají ještě radši než předtím. Tak ať jim to vydrží!

Vybavení, které v Arktidě rozhodně obstojí

Set precizně provedené bundy a kalhot HIGH POINT Protector Brother, který testuji v průběhu celého roku 2025, obstál nejen na Špicberkách, ale i při mých dalších aktivitách v polárních oblastech - do Antarktidy se podívá také! Bundu jsem si upravila našitím vlčí kožešiny kolem kapuce, abych si chránila obličej před prudkým větrem a poletujícími krystaly sněhu a ledu.

Set je navržen originálně pro muže, ale dovoluji si potvrdit fakt, že skvěle poslouží i ženám. Volnější střih mi totiž umožňuje vrstvit zateplení podle potřeby, aniž by oblečení omezovalo pohyb nebo ztrácelo izolační schopnost. Správná vzduchová mezera mezi vrstvami je totiž klíčová, právě ona vytváří tu nejlepší ochranu před mrazem a větrem.

Autor: Svatava Spěváčková

Za fotografie děkujeme členům expedice Yoshiko Myiazaki, Charlie Smith a Svátě!