7 vrcholů na jeden dech

Autoři článku: Zdeněk Brabec a Miroslav Cinádr

Noci pod střechou chaty, dny ve stínu ledovců. Sedm vrcholů, padák, lyže a dvě hlavy, co šly dál, i když už to nešlo...
Jak tohle dopadlo?

Příběh o vytrvalosti, odvaze a přátelství, které sahá až na hranici možného.

Auto je naložené po střechu. Lana, padáky, spacáky, cepíny a skialpy. Všechno má své místo, i když už není kam šlápnout. Když se kufr konečně zaklapne, slunce nad Vimperkem se kloní k západu. Motor zaburácí a my vyrážíme. Směr Itálie. Čtrnáct dní naplněných tím, co hledáme, zážitky, krizovky, nekomfort, radost. Směs, která pálí i hřeje zároveň.

GRAN PARADISO

Po dvanácti hodinách cesty stojíme na parkovišti pod Gran Paradisem. Je poledne a slunce pálí jako na jihu. Batohy těžké, tělo lehké. Naloženo na dva dny, stoupáme směrem k chatě Chabod. Devět set výškových metrů mizí, jako by nic – nohy klapou do rytmu kamenné stezky. Původně jsme chtěli přespat na chatě, ale když se nahoře otevře pohled na severní stěnu, je rozhodnuto.

Je to nádherná, čistá linie, která táhne zrak až na vrchol.
„Zítra to dáme. Na jeden zátah,“ řekneme si. Smějeme se a jdeme dolů z chaty Rifugio Federico Chabod.

Ráno ve čtyři je chladné a tiché. Na chatě po dvou hodinách nástupu si vaříme čaj, čelovky kreslí po kamenech dlouhé stíny. Na ledovci klid, nikde žádná stopa.
Vstupujeme do stěny. Sníh tvrdý, drží, postupujeme rychle. Každý krok jistý, dech zmrzlý, tempo rytmické. S prvním světlem se led rozzáří modře a stěna se probouzí. Všechno jde hladce, dokud se neozve rána. Zdeněk zasekne cepín, kus ledu se utrhne, zvuk se rozletí údolím jako výstřel. Žádná slova, jen pohled. Krátký, soustředěný. Zdeněk traverzuje, štand, lano. Ticho. A náhlý chlad, který se dere pod vrstvy oblečení. V tu chvíli zmizí všechno okolo zůstává jen skála, dech a práce. Horní část stěny se mění v kamenný labyrint. Převěje, sníh, vítr. Míra tahá poslední metry přes převěje, krok za krokem.

Stojíme u Madony na vrcholu Gran Paradisa.

Pod námi ledovce, nad námi obzor. Nikde nikdo. Jen vítr a my. Sestupujeme normálkou dolů. Dole, u auta, se všechno rozplývá v euforii. Voda v řece ledová, vzduch horký, tělo unavené a klidné. Dáváme chill, koupačku, sušíme boty, smějeme se. Ten den měl všechno. A přesto už v duchu koukáme dál – do Courmayeur, pod Mont Blanc, kam ten večer míříme.

MONT BLANC

Na Mont Blancu z minulého roku visí náš pytel. Neviditelný, ale pořád tam je. Letos to musíme napravit.

Rozhodnuto. Půjdeme italskou stranou, přes Gonella Hut. Dlouhý ledovec, skalní výšvihy, cesta, která se ztrácí a znovu objevuje. Na chatě, vysoko nad údolím, chutná čaj jako vítězství. Venku se z hřebene spouští laviny, občas spadne kámen, ale my sedíme, koukáme na rozpraskaný ledovec pod Blancem a na ptáky, kteří nám ukazují, kdo tady opravdu umí létat. Přemýšlíme, kudy zítra. Každý má trochu jiný pohled, ale cíl je společný.

Budík ve dvě ráno. Ticho. Rychlý čaj, snickerska, sedák, mačky. První kroky do tmy. Ledovec pod čelovkami svítí stříbrně, stopa se ztrácí. Často se střídáme, šetříme čas. Několikrát se musíme otočit, hledat cestu jinudy.

Po čtyřech hodinách se zvedáme na hřeben Col des Aiguilles Grises. Vítr ostrý, sníh tvrdý. Každý jde sám, nejištění, jen rytmus dechu. Kolem desáté jsme na Dome de Gouter. Vidíme Vallotku i samotný vrchol. Foukat začíná čím dál víc. Noc předtím jsme nespali, vítr nám bere rovnováhu. Zdeněk pomalejší, má už dost. Rozhodujeme se – dál to dnes nemá cenu. Sestupujeme na francouzskou stranu, na chatu Gouter. A najednou úplně jiný svět. Teplo, světlo, čaj, jídlo, klobáska, lidé, co voní mýdlem. Sedíme u stolu, pijeme limetkový čaj a smějeme se, než zjistíme, že pohoštění bylo jen pro místní guidy. Aspoň na chvíli jsme se tak cítili.

Ráno půl páté. Čelovky, snídaně, start. Z chaty vyráží dlouhý had světel. Míra není úplně fresh, ale držíme si tempo. Na Vallotu krátká pauza. Vedle nás chlap s jarními rukavicemi, křičí bolestí, ruce zmrzlé. Zdeněk vyndavá hydrovak s teplou vodou, který má na hrudi, a pomáhá. Za pár minut chlap znovu stojí. Vítr sílí, poryvy do třicítky. Spousta lidí to otáčí, ale my ne. Nejsme tu pro komfort.

Poslední metry se mění v zápas. Každý krok stojí sílu, vítr sype sníh do obličeje. A pak, najednou vrchol. Mont Blanc. Doslova tancujeme a děláme blbosti. Stojíme mezi nebem a zemí, díváme se dolů.

Padák zůstává sbalený, vítr to nedovolí. Sestupujeme přes Gouter do Chamonix. Dlouhý, nekonečný pochod. Kolena bolí, nohy pálí. Nakonec si padákem pomůžeme jen na krátkém úseku – osm set metrů. Tři dny na zádech kvůli pěti minutám letu.

Ale to je přesně to, co dává smysl. Každý krok má cenu. Bereme to jako trénink, žádná negace. V Chamonix jsme za tmy.

Tunel do Itálie je po šedesáti pěti letech poprvé zavřený kvůli rekonstrukci. Autobus nejede. Stopujeme. Jedeme vlakem. Švýcarsko, Martigny, půlnoc. Čeká nás šest hodin čekání. Míra se směje ve spacáku, zatímco Zdeněk se balí do stříbrné fólie a vypadá jako kosmonaut.

Ráno nastupujeme do autobusu a plánujeme. V poledne jsme zpět u auta v Aostě.

CASTOR, POLLUX, BREITHORNY

V místní sauně s italskými důchodci dopřáváme tělu návrat. Pára, smích, uvolnění. Večer už parkujeme v Saint-Jacques-des-Allemands. Zítra vyrážíme pod Breithorny a Castor. Chceme přece za deset dní zvládnout deset čtyřtisícovek. Pořád reálné, není čas odpočívat.

Ráno balíme všechno do batohu. Musíme je nafouknout, aby se to tam vešlo. Jídlo na čtyři dny, vaření, spaní, lezení, padáky a konečně i skialpy. Budeme se snažit přibližovat po ledovci co nejvíc na lyžích. Dneska je to šestý den a batohy mají na hraně 25 kilo. Výstup na chatu bude náročný, těch 1700 výškových metrů za nás nikdo neodšlape.

Cestou potkáváme spoustu Italů, kteří nechápou, kam s tou výbavou míříme. Srandují s námi, fotí se s námi a my přidáváme do tempa, abychom to dneska stihli. Na chatě Mezzalama potkáváme tři Čechy, mlaďochy z Prahy. Kluci vypadají odhodlaně a jsou v začátcích. Závidíme jim jejich věk a to, co je teprve čeká.

Noc na chatě byla jedna z nejhorších, co jsme zažili. Vítr přes třicet, Mezzalama z roku 1934 se kývala ze strany na stranu. Celou noc nespíme a posloucháme, jak venku padají kameny. Ráno vyrážíme na chatu Val d’Ayas, kde chceme nechat vybavení a zkusit ten den ještě Pollux. Jenže počasí rozhodlo. Zatáhlo se, vítr zesílil a nikam se nejde. Zbytek dne odpočíváme.

Budíček v sedm. Startujeme na skialpech na Castor. Po ledovci to krásně odsýpá. Když si tohle tempo udržíme, zvládneme dneska i Pollux. Skialpy necháváme pod Castorem a nahoru už jen v mačkách a s cepíny. Stěna vypadá parádně, podmínky dobré. Jedna kluzná deska, kterou opatrně přecházíme ve vrcholové části, a konečně jsme na hřebenu.

Spíš po hřebínku. Úzký, prudký, vítr se do nás opírá a štípe do obličeje. Bunda Radical 4.0 z dílny High Point nás ale chrání a zároveň dýchá. Dáváme taneček, placáka a začínáme sestup.

Pollux je kousek a máme dost času. Na Pollux jedeme na lyžích, cestu volíme po hřebeni. Za tři hodiny jsme nahoře. Výhled trochu jiný než včera, ale stejně úžasný.

Slaňujeme, nasedáme na lyže a míříme dolů k chatě – jak po sjezdovce. Sedíme u heliportu, pijeme čaj, slunce hřeje do obličeje a v hlavě klid.

Večer na chatu dorazí dva Italové. Vypadají nabušeně, všechno ultralight. My si vedle nich připadáme jak másla. Plánují Castor a Pollux. Bavíme se o podmínkách a přejeme jim štěstí. Ráno vyrážejí kolem čtvrté, my po několika dnech spíme „až“ do šesti. Za šera, když stoupáme po ledovci, vidíme je, jak scházejí z Polluxu. Sledujeme každý jejich krok.

Nás dnes čeká Roccia Nera a Breithorny. To by znamenalo, že cíl výpravy zvládneme o den dřív. Jsme natěšení a jdeme naplno. Na Roccia Neru se dostáváme po pár hodinách. Na vrcholu dáváme pozor.

Obrovská převěj přímo na hraně budí respekt. Vytahujeme kameru, chceme natočit vrcholový taneček. Najednou slyšíme vrtulník. Letí těsně nad ledovcem, sem a tam. Vypadá to, že hledá ty dva Italy. Pohybuje se kolem Castoru. Kluci asi spadli do trhliny, shodujeme se. Naštěstí se je podařilo najít a zachránit.

Pokračujeme podle plánu. Jenže den je horký a jižní svahy se mění v bílou poušť potenciálních lavin. Když dosahujeme Breithornzwillinge, padne rozhodnutí:

„Hele, je to padesát na padesát. Jdeme na chatu.“ V zármutku, ale s respektem k horám, to balíme. Nasazujeme skialpy, z ledovce to rozjíždíme s padákem a míříme dolů k autu.

Je devátý den. Od Gran Paradisa máme sedm vrcholů. Trochu nás to mrzí, ale víme, že to bylo správné. Jedeme do obchodu pro dobroty. Procházíme uličkami, kupujeme malý soudek piva a něco k jídlu.

Po hodině zastavujeme na parkovišti, tady dneska spíme. Soudek naražen, jídlo voní, vzpomínky ožívají.

„Hele,“ navrhne Zdeněk, „co dát severku Ortleru?“ Super nápad. Začínáme plánovat, koukat na počasí. Soudek prázdný, motivace plná. Ráno vyrážíme směr Sulden. Pár set kilometrů. Po pár hodinách zjišťujeme, že máme rozbité auto. Po pátém servisu se konečně zadaří. Dáváme mekáč, auto opravené a jedeme dál.

Se zpožděním, ale s chutí. Cestou voláme na chatu pod severní stěnou a zjišťujeme podmínky. Všechno vypadá dobře, počasí má být ideální. Auto parkujeme pod Ortlerem v jedenáct večer a hned jdeme spát.

ORTLER

Budíček ve tři. Balíme cajky a vyrážíme pod stěnu. Držíme tempo 500 výškových metrů za hodinu a za chvíli jsme pod ní. Oblékáme sedáky, lano, šrouby, cepíny, mačky, a jde se do akce.

Není třeba jištění, první třetina stěny je v dobré kondici. Led drží, každý úder cepínu jistý. Postupujeme rychle. V půlce stěny se to ale mění – sníh měkne, zespodu to duní. Kluzná deska přes celou šířku. Padesát na padesát.

Zdeněk chvíli kouká, mlčí, pak říká: „Jdeme dolů.“
Míra přikyvuje. Chvíli ticho, ale víme, že je to správné rozhodnutí. Sestupujeme opatrně, krok za krokem. Na ledovci sundáváme výbavu, smějeme se, děláme srandičky. A pak to přijde, lavina.
Přímo v místě, kde jsme lezli. Nikdo nic neříká. Jen ticho a vědomí, že tohle rozhodnutí nám právě zachránilo život. Na chatě dáváme jedno pivo na oslavu, ne vrcholu, ale návratu. Startujeme padákem hned vedle chaty, dolů k autu.

Směsice sportů, dřiny, výšek a svobody. Devět dní, sedm čtyřtisícovek. Dva magoři, kteří si dokážou i z nepříjemných situací udělat důvod k radosti. Domů přijíždíme v pátek v noci. Tělo unavené, ale akce nekončí. V sobotu zakončujeme na startu Extreme Challenge v Sušici. Po devíti dnech v Alpách znovu v boji. Tentokrát o minuty, ne o život. V cíli jsme bok po boku. Míra musel počkat, ale lepší zakončení by člověk nevymyslel.

Díky horám, že nás zase pustily zpátky.